říká bývalý hlavní vyjednavač vstupu Česka do Unie a historicky první český člen Evropské komise Pavel Telička. V rozhovoru pro Mezinárodní politiku se zamýšlí nad důvody, proč je na české předsednictví leckde v zahraničí nazíráno černobíle, hledá kořeny české euro -skepse a nedostatečného zakotvení ve Společenství a popisuje svůj ne zcela pozitivní dojem z toho, jak Evropané postupovali při řešení globální finanční krize. S Pavlem Teličkou rozmlouval Robert Schuster.
* Česká republika převzala poprvé od svého vstupu do Evropské unie její předsednictví. Srovnáme-li ovšem vztah nákladů na jeho pořádání a zajištění, a naopak reálné možnosti, které předsednická země během šestiměsíčního období má, je celá ta námaha vůbec opodstatněná?
Myslím si, že předsednictví má stále značný smysl. Bez ohledu na finanční náklady, které jsou na jedné straně vyčíslitelné, existuje ale i něco, co takto vyčíslit nelze, a sice to, co vám předsednictví přinese. Na rozdíl od většiny českých politiků tím myslím přínos nikoli z hlediska ošetření tzv. národních zájmů této země, ale i něco podstatně obecnějšího. Přinese to určitě zviditelnění země, a to i pro třetí země mimo Evropskou unii. Může to sehrát roli při rozhodování některých hospodářských subjektů, zda v dané zemi investovat či vyvíjet jiné ekonomické aktivity. Ze všeho nejdůležitější je ale zkušenost, kterou půlrok v čele Společenství přinese. Z ní mohou těžit nejrůznější subjekty v této zemi, nejenom exekutiva, protože budou konfrontovány s nutností převzít odpovědnost v rámci většího uskupení. A v neposlední řadě dává předsednictví příležitost zanechat viditelnou stopu, protože v tu chvíli je na vás upřena pozornost, která je větší než kdykoli jindy. Budete najednou ve světových médiích, zúčastníte se summitů velmocí, a povědomí široké světové veřejnosti o vás tak prudce vzroste. Dojem, který zanecháte, může být buď negativní - něco ve smyslu „oni si během toho ošetřovali pouze své vlastní zájmy a zaměřili se jen na viditelnou a v mnoha směrech snadnější vnější politiku", „nějak jsme to s nimi přežili" „kromě té kostky cukru na plakátech nás s ničím neoslovili". Může se to ale samozřejmě nést i v pozitivním duchu - „když oni předsedali, přispěli k řešení nějakého problému", „měli velmi vyvážený přístup, ostrouhali zbytečné národní zájmy, hledali řešení i v otázkách, jež se jich třeba bezprostředně netýkaly", „je to vyspělá země, která byla pro Společenství přínosem" atd. Chci tím říci, že i pro zemi se složitou vnitropolitickou situací je to možná o to větší příležitost ukázat, že patří do vyspělé evropské společnosti. Kdy jindy toto můžeme prokázat? Když to shrnu, pak přínosy předsednictví nelze jen ekonomizovat a nedá se to takto stavět. Je to především příležitost, kterou buď využijeme, nevyužijeme a nebo ji doslova zpackáme.
* Evropská unie stále ještě nemá ustálený počet členů a je téměř jisté, že dříve nebo později ji rozšíří další státy, což znamená, že minimálně institucionální aspekt fungování tak velkého Společenství se bude určitě měnit. Očekáváte, že přese všechno nakonec institut rotujícího předsednictví, kdy každá země bude na nějakou dobu EU předsedat -bez ohledu na to, zda s tím bude spojený faktický vliv na dění v Unii, zůstane zachován?
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že střídání v předsednickém křesle každých šest měsíců je sice svým způsobem určité oživení, ale na druhou stranu se jedná o jistou diskontinuitu. Dnes je situace taková, že tři členské země se připravují na předsednictví společně, vznikají osmnáctiměsíční programy, na druhé straně dnes je v Unii 27 členských států a bude jich ještě více, některé z nich jsou vyspělejší, jiné méně, takže přechod od jedné k druhé se neobjede bez nějakých výkyvů a skoků. To je třeba argument, abychom se zamysleli nad tím, jestli to skutečně tak má být. Lisabonská smlouva řeší aspoň jeden důležitý aspekt, a to je, že vytváří pozici stálého předsedy Evropské rady, který se nemění každých šest měsíců. V mých očích to je určitě krok správným směrem, je to cesta k zefektivnění, a zároveň i k odbourání skutečnosti, že ne každá předsednická země se umí oprostit v tomto šestiměsíčním období od prosazování svých zájmů. Já bych touto cestou šel a myslím si, že tento vývoj by se dal posunout i dále. Faktem také je, že při stále větším počtu členských států bude atraktivita toho, že jednou za dvacet let bude má země předsedat Unii, dost malá. Rada Evropské unie zůstane jistě mezivládním orgánem, v němž budou zastoupeny členské státy. Dovedu si ale představit, že budou řízeny nějak jinak, že jejich činnost bude iniciována jiným způsobem než dosud.
* Čsto se pohybujete v zahraničí - a právě odsud k nám v posledních týdnech doléhala různá skeptická vyjádření na adresu České republiky a její schopnosti předsedat úspěšně Unii. Mnoho lidí v Česku to nepříjemně zaskočilo. Je to něco, na co si musíme zvyknout? Je to cena za to, že na nás bude po dobu příštích šesti měsíců upřena pozornost?
Nemám problém s kritikou - nejenom s tou, která je legitimní. K politickému životu patří velmi často používat kritiku, která je druhou stranou mince otevřeného politického boje, jež je kritikou za každou cenu, probíhá spíš podle zásady „čím hůře, tím lépe". Smutnější ovšem je, že ať už je kritika oprávněná, či nikoli, za posledních dvacet let, co se zabývám problematikou Evropské unie, si nepamatuji, že by vznikla o nějaké zemi až taková pochybnost, včetně až černobílého nazírání, jak tomu bylo v případě českého předsednictví. Vždyť v minulosti stály v čele Unie i jiné země, které byly v něčem své nebo jiné. Znamená to, že my k tomu zavdáváme příčinu, a to je problém. Někdy k tomu můžeme zavdat příčinu tím, že ne každého svým názorem a pozicí potěšíme - s tím se ale musíme naučit žít, a to je ta nelegitimní kritika, která se objevuje v nějakém omezeném množství. Je logické, že budou existovat subjekty, ať už země, nebo jednotlivci, které se toho budou snažit využívat a udělat z nás něco jiného, než jsme. To ale nikdy nepřevládne, pokud jsme zároveň seriózní, solidní, konstruktivní, vyvážení, komunikativní, nepoNaše politická reprezentace stále hovoří o našem vztahu k Unii, já ale naše politiky téměř neslyším říci „My v Evropské unii". To znamená, že tam je už nějaké to základní nepochopení, jako bychom viděli vztah i Unii bipolárně. Tím vším zavdáváme ostatním příčinu, aby o nás pochybovali, často úplně zbytečně, protože jsme si ještě nenašli v Unii své místo, nechápeme, o čem je, a naopak, že si tady hrajeme na vztah „my proti něčemu".
* Stává se často, že při jednáních s partnery se Vás ptají na situaci v Česku a Vy jim to pak musíte nějak vysvětlovat?
To je téměř na každodenním pořádku. I když teď už to není tak výrazné, protože mnozí už leccos pochopili a mají už přímé kontakty, jakožto s předsednickou zemí. Přesto ale ještě řada otazníků zůstává. Můžeme si vzít několik českých politiků a říct si, co kdy ten který ministr nebo jiný představitel řekl pozitivního o Unii? Já si třeba nepamatuji, že by řekl prezident Klaus něco pozitivního na adresu Unie kromě toho, že nevidí vůči našemu členství alternativu? Ale možná, že nečtu všechno. Totéž se dá říct o řadě našich ministrů. Ale Ev.unie přece určitě není „říší zla", protože v tom případě by se náš obraz o Unii musel shodovat s tím, co si o ní lidé myslí v Nizozemsku, Dánsku nebo jinde. Tam je ale obraz Unie podstatně vyváženější. My jako bychom se v tom Společenství necítili nějakým způsobem dobře a mám pocit, že se toho prostředí jakoby i bojíme. Vezměme si různé defétistické názory typu „to nemá vůbec smysl" atd., které vůbec neodpovídají skutečnosti, protože my vytváříme uměle atmosféru, v níž se musí veřejnost ztrácet a nemůže se v ní cítit dobře. Nelze ale také pochybovat o tom, že to je i záměr. Unie je ale jedinečným uskupením a podíváme-li se zpětně na těch pár let členství, co nám přineslo, je pozitivní dopad nepopiratelný. Není to samozřejmě projekt bez chyb, ale myslím si, že máme spoustu důvodů, proč se cítit v Unii dobře. Musíme je ale umět nalézt a já se obávám, že to často neumíme, a proto máme tento přístup.
* Často se také v zahraničních médiích hovoří o Češích jako o euroskepticích. Souhlasil byste s touto charakteristikou? Pokud ano, pak v čem podle Vás spočívají kořeny české euroskepse?
Myslím, že my jsme skeptici. To je téměř náš národní povahový rys - osobně jsem rovněž skeptičtější člověk. Nepovažuji to ale za něco špatného; dokonce si myslím, že to je jeden z našich přínosů do Unie, je to určitá neotřelá skepse, která k tomu patří a řada lidí to třeba spolu s naším humorem vítá. Ale jestli jsme euro -skeptici? Především: Jak to chcete změřit? Existuje už u nás třeba vzorek občanů, kteří jsou natolik seznámeni s životem v Unii, že jejich názor už má tento náboj? Já si tím nejsem tak jistý. Spíš si myslím, že tím naším přístupem k Evropské unii ve smyslu toho „že stejně nic nezměníme" a „hlavně, aby byly peníze ze strukturálních fondů", lidi téměř odrazujeme, aby o to měli zájem a aby se snažili věci poznávat. Vždyť naši politici jim říkají o Společenství spoustu negativ, takže to musí každého odradit od toho, aby se tím vůbec zabýval. Přesto si ale myslím, že je rozdíl mezi politickou reprezentací a informovanější částí české veřejnosti, k níž řadím například různé podnikatele, s nimiž jsem kontaktu. Od nich sice slyším občas kritiku na adresu Evropské unie, zároveň ale oceňují i její pozitiva a především vítají naše členství a snaží se ho dobře využít. Nehledají alternativu. Proto si myslím, že tato část veřejnosti má svým způsobem „zdravější pohled" na Unii než většina naší politické reprezentace. Teď si musíme položit otázku: Je takový podnikatel, jehož firma se musí pohybovat na vnitřním trhu, o tolik lépe informovanější než ministr XY, který jede třeba pouze na jedno z pěti zasedání Rady, jíž je členem? Ne nutně.
Tím chci říci, že z nějakých důvodů, jež by se mohly stát téměř zdrojem pro psychoanalýzu, se naše politická reprezentace staví vůči Unii negativněji než veřejnost.
Podívejme se na voličskou základnu ODS. Já bych sice neabsolutizoval výsledky průzkumů veřejného mínění, ale ta čísla, která jsou zveřejňována, hovoří o tom, že 70 procent, 75 procent, 80 procent jejích voličů podporuje Lisabonskou smlouvu nebo institut evropského ministra zahraničí. Ti lidé prostě chápou, že je v zájmu naší země, která nemá tu váhu, aby Evropská unie mluvila jedním hlasem v záležitostech, které se jí také týkají, nebo se o to aspoň pokoušela. Evropský ministr zahraničí nemluví pouze za jednu zemi, ale sedmadvacítka se musí na těch základních parametrech té které politiky shodnout. Výrazná většina voličů ODS říká, že toto chce, zatímco výrazná většina politických špiček strany to odmítá. Ale abych nekritizoval pouze pravici. Ani naše levicové vlády nebyly ve vztahu k Evropské unii o moc lepší. Po deklaratorní stránce tomu sice tak bylo, ale jakmile jsme narazili na diskusi týkající se nějakého sociálnědemokratického resortního ministra a jeho zájmu, byl z něho najednou takový euroskeptik, že bychom se až divili. Takže si nemyslím, že bychom my Češi byli euroskeptičtí. Pokud spatřuji v něčem probropská lém, tak je to v nedostatečných znalostech a nedostatečném zájmu, ale jinak jsme podle toho, jak Češi vnímají Unii, Lisabonskou smlouvu, ve zdravém hlavním proudu Evropské unie. Pokud někdo vybočuje, pak je to naše politická reprezentace.
* Je Vámi zmíněná přirozená skepse české veřejnosti vůči Unii i příčinou toho, že členství se bere z pragmatického hlediska a že v popředí stojí výlučně, čím nám může EU prospět (dotace z fondů, svoboda cestování)? Budou Češi vůbec ochotni do budoucna Unii i něco obětovat?
Myslím si, že na jedné straně to je pochopitelné. Občana zajímá v jeho každodenním životě „co z toho dostane". Jemu bych tento přístup nezazlíval a ani nízkou ochotu něčím přispět. Problém je ale v tom, jak jsme Evropskou unii přibližovali, což lze zase přičíst k tíži levicovým vládám. Ony hovořily o strukturálních fondech, o kohezním fondu. Já jsem svého času před něčím podobným varoval, protože ty fondy jednou nebudou nebo budou minimální. Výsledkem může být podobné rozčarování, k němuž došlo v Irsku. Irové byli zvyklí na pravidelné přísuny prostředků z Evropské unie, nyní by měli oni sami více přispívat a nejsou na to připraveni, protože k tomu nebyli vedeni. Takže třeba to, co umí naše současná vláda říci na adresu NATO, že vůči Alianci máme nějaké závazky a že ty musíme plnit, neumí už bohužel říci na adresu Unie, protože k ní má vztah, jaký má. Ale podle mě i tady platí, že nemůžeme být součástí určitého klubu, vytáhnout z něj všechny výhody a prostředky a tvářit se, že nejsme jeho členy. Já se obávám, že tímto způsobem ovlivňujeme veřejnost a ona si pak na to udělá svůj odpovídající názor.
* Proč se podle Vás u nás nedaří najít mezi hlavními politickými proudy v zemi konv senzus ohledně našeho místa v Evropské unii?
Začněme u otázky, jestli se o to ty politické síly vůbec pokoušely. Já jsem nikdy neviděl nějaký konzistentní seriózní dlouhodobý pokus o dosažení takové shody. Spíš to byl nástroj politického boje, což už začalo někdy v předvstupním období. Dnes je česká politická scéna poměrně dost agresivní a zantagonizovaná a souvisí to i s tím, že v parlamentu se dlouhodobě nedaří vytvářet vládní většiny s výraznější podporou. V takovémto klimatu, kdy jsou osobní vztahy politiků značně vyhrocené, je skoro nemožné chtít po nich dohodu. Ale nedělejme si iluze - i v jiných státech Společenství rozděluje téma Evropské unie tamní politickou reprezentaci, ale asi ne tak striktně bipolárně jako u nás. Je zajímavé, že zmíněný konsenzus nevznikl ani při jednom z dvou dosud vrcholných okamžiků našeho členství v Unii - během vlastního vstupu a nyní před naším historicky prvním předsednictvím.
* Evropská unie byla v posledních dvou letech, po neúspěchu ústavní smlouvy a i vzhledem k problémům s Lisabonskou smlouvou ve fázi určité stagnace. Nyní ale přišly potíže na světových finančních trzích, globální ekonomická krize a Evropská unie se najednou dokázala během několika týdnů, aspoň navenek, shodnout na řešeních a mluvit po delší době opět jedním hlasem. Nepotvrdilo se tak, že EU by se měla omezovat na oblasti, v nichž je silná a dokáže být úspěšná (vnitřní trh, euro), a rezignovat na ambice vystupovat na globální scéně jako jeden politický aktér?
To se nedá oddělit. Kdybychom zůstali u ekonomiky a finanční krize, Evropská unie se přece nemohla tvářit, že buď se jí krize v jiných částech světa netýká a nemá to žádné propojení, nebo naopak říci: to je čistě náš problém, který si musíme vyřešit. To nejde. Unie musí mít na paměti, že všechna opatření, která v takových situacích přijímá, například různé finanční podpory, se nepromítnou pouze do jejího vnitřního trhu, ale budou mít dopady i na třetích světových trzích. Státní pomoc jednomu či druhému subjektu v některé ze zemí má přece zásadní dopad na konkurenta. Takže dříve nebo později to povede k jednáním v rámci WTO, tzn., že politiku a ekonomiku nelze od sebe oddělit. Když vezmeme například obchodní otázky podle článku 113, ať už je to ve WTO, nebo při sjednávání mezinárodních smluvních dokumentů o volném obchodu třeba s Ruskem nebo Čínou, vede ta jednání Evropská komise, protože existuje společná obchodní politika. A i tam, kde třeba unijní orgány nemají přímé kompetence, se stejně očekává koordinovaný postup. Pamatuji si, že v dobách, kdy jsem působil na ministerstvu zahraničí a jednal se svými americkými protějšky, tak jsem z jejich úst mnohokrát slyšel, že nevědí, s kým mají v Evropě jednat, a že si přejí mít na evropské straně jednoho „mluvčího" či vyjednávače, než aby se museli ptát, co si myslí Berlín, Londýn, Paříž. Já rozhodně nejsem zastáncem toho, abychom přesouvali na evropskou úroveň věci, které lze řešit lépe na národní úrovni. Dokonce si myslím, že bychom našli legislativu, kterou bychom mohli revidovat a přesunout kompetence na nižší úroveň. Ale tam, kde zase naopak národní státy nestačí nebo kde existuje společný zájem, kde se to týká vnitřního trhu a jsou potřebná společná pravidla, normy, případně nějaký nezávislý rozhodovací orgán, pak to delegujme na vyšší úroveň.
* Když se teď jako podnikatel podíváte na postup Unie při řešení finanční krize, obstála podle Vás?
Podle mě obstála částečně. Myslím si, že Evropská unie určitě nepropadla, reagovala včas, adekvátně a řada věcí je ještě takříkajíc v přípravě, třeba kdybychom vzali otázku regulace bankovnictví, celý systém Basilej 2 (celosvětové platný soubor pravidel, s cílem vyloučit poskytování rizikových úvěrů - pozn. red.), který není sice součástí Unie, ale unijní legislativa ho reflektuje, tak tam je spousta kroků, které bude potřeba udělat. Faktem je, že tehdejší nedělní schůzka v Paříži proběhla podle některých bankéřů, s nimiž jsem mluvil, v hodině dvanácté a kdyby k ní nedošlo, tak by následující den - v pondělí - v Evropě začaly padat banky. Tady je zcela určitě zapotřebí ocenit pozitivní roli francouzského předsednictví, jež bylo ini ciátorem schůzky, ale pak se to najednou jakoby zvrtlo. Po záchraně bankovnictví se začalo hovořit o záchraně automobilového průmyslu a o různých státních dotacích. Minimálně velmi předčasně. Přitom ale musejí být i zde aplikována unijní pravidla a normy a je potřeba říci si, k čemu to má vést. Cílem přece musí být restrukturalizace podniku, aby se stal života schopným. Nejde nalít miliardy eur do něčeho, co za rok stejně zkolabuje - musí mít jasno, k čemu to povede, a nesmí se tím zároveň ohrozit konkurenční prostředí na vnitřním trhu. Já se právě obávám, že tato hranice byla překročena a že se tam začala promítat národní politická agenda a někteří politici toho využívají. Druhou věcí je, že bych býval očekával podstatně silnější a iniciativnější roli Evropské komise. To by pro mě bylo řešení v režii Evropské unie. Takto mám tendenci říci, že ini ciativu měly větší členské státy a Komise byla opatrná, jako by se bála šlápnout někomu na kuří oko. Proto není pro mě ten obraz úplně pozitivní a ne jsem si jistý, všemi těmi přijatými opatřeními a nástroji, protože nevím, zda to nepovede k deformaci trhu.
Pokud spatřuji v něčem problém, tak je to v nedostatečných znalostech a nedostatečném zájmu, ale jinak jsme podle toho, jak Češi vnímají Unii, Lisabonskou smlouvu, ve zdravém hlavním proudu Evropské unie
O autorovi| Pavel Telička působil v různých funkcích v rámci diplomatické služby. V letech 1991-1995 pracoval na Stále misi České republiky při Evropské unii. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí; v roce 1999 prvním náměstkem ministra zahraničních věcí a státním tajemníkem pro evropské záležitosti. Byl hlavním vyjednavačem vstupu Česka do Evropské unie. Po začlenění do Unie byl v roce 2004 historicky prvním českým eurokomisařem. Po svém odchodu ze státních služeb spoluzaložil poradenskou společnost BXL Consulting, jež se zaměřuje na poradenství v unijních otázkách. Externě spolupracuje s think-tankem Centrum evropské politiky; je členem komise na snižování byrokracie v Evropské unii (tzv. Stoiberova komise).
Zdroj: 26.1.2009 Mezinárodní politika str. 25 Předsednictví v Evropské unii
Příspěvky
Výměna odkazů