Regionální politika v České republice

Regionální politika se v České repu v uplynulých 10 letech zařadila mezi významné vládní politiky a svým zaměřením výrazně přispívá k řešení regionálních rozdílů v sociálně ekonomickém rozvoji státu. I když současné trendy v jejím rozvoji směřují k posilování decentralizace na jedné straně (rostoucí úloha krajů v regionálním rozvoji) a evropské dimenze (určující role politiky hospodářské a sociální soudržnosti prostřednictvím evropských fondů) na straně druhé, plní stát i nadále nezastupitelnou úlohu při rozvoji celého systému regionální politiky.

Úkolem státu je především vytvořit základní legislativní, institucionální a koncepční rámec regionální politiky a v neposlední řadě prostřednictvím konkrétních programů přispívat k redukci největších regionálních disparit, které přesahují rámec a možnosti územních samosprávných celků.

Příspěvek hodnotí dosavadní vývoj regionální politiky, charakter regionálních problémů a popisuje úlohu státu a krajů při jejich řešení.

1. Východiska regionální politiky a její dosavadní vývoj

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR je dle zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky a dalších odvětví jako například bydlení, cestovního ruchu a územního plánování, která rovněž významně ovlivňují rozvoj regionů.

Na základě toho formuluje zásady regionální politiky České republiky a podniká základní koncepční a realizační kroky k jejich naplnění.

Regionální politika představuje soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí, na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a jejich vyváženému územnímu rozmístění a k rozvoji infrastruktury.

Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority.

Jejím významným cílem je konvergence regionů v rámci určitého územního celku a klíčovým znakem je její selektivnost, to znamená diferenciace zaměření intervencí na podporu vybraných problémových regionů, které výrazně zaostávají ve svém rozvoji za průměrem v míře, která je společensky uznána za nežádoucí. V podmínkách České republiky se regionální politika uplatňuje z úrovně Evropské unie vůči vybraným regionům NUTS 2, z úrovně státu vůči vybraným státem podporovaným regionům (§ 4 zákona č. 248/2000 Sb.) a z úrovně krajů vůči vybraným mikroregionům.

Základními úrovněmi v regionálním rozvoji a realizaci regionální politiky ČR jsou:

* regiony soudržnosti (NUTS 2) - statistické oblasti,

* kraje (NUTS 3)-vyšší územní samosprávné celky,

* okresy - regionální jednotky pro stanovení regionů se soustředěnou podporou státu,

* správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP) - správní okrsky,

* obce - obecní a městské úřady.

V roce 2008 uplynulo 10 let od přijetí Zásad regionální politiky vlády Usnesením vlády ze dne 8. dubna 1998 č. 235. Zásady vytvořily základní podmínky pro vybudování kompaktního systému regionální politiky v České republice v podobě uplatňované po desítky let v zemích se standardní tržní ekonomikou. Do té doby, v období realizace zásadních transformačních procesů po roce 1989, měla opatření státu v oblasti podpory regionálního rozvoje a řešení regionálních problémů zpravidla jednorázový, časově omezený charakter s převažujícím zaměřením na snížení nadprůměrné nezaměstnanosti v dotčených oblastech státu. Příkladem je Usnesení vlády č. 148/1994 o opatřeních k řešení situace v okresech s nejvyšší nezaměstnaností.

Zásady regionální politiky byly přijaty zejména ze dvou hlavních důvodů. V polovině 90. let se v souvislosti s hospodářskou krizí poměrně výrazně prohloubily rozdíly v hospodářské a sociální situaci jednotlivých regionů a bylo zřejmé, že pouze opatření odvětvové povahy nebo jednorázové regionálně zaměřené kroky nemohou vést ke zlepšení daného stavu a je nezbytné vytvořit jednotný legislativní, programový, institucionální a finančně nástrojový rámec pro permanentní uplatňování regionální politiky. Dalším významným impulsem pro přijetí Zásad bylo zahájení přípravy na vstup České republiky do Evropské unie. První hodnocení předpokladů pro náš vstup do Evropské unie ze strany Evropské komise v roce 1997 kriticky konstatovalo, že regionální politika v České republice prakticky neexistuje a její absence představuje vážnou překážku úspěšného přístupového procesu. Přitom bylo zřejmé, že Česká republika po svém vstupu do Evropské unie bude vzhledem k výrazně nižší ekonomické výkonnosti svých regionů (s výjimkou hlavního města Prahy) významným příjemcem finančních prostředků z evropských fondů v rámci politiky hospodářské a sociální soudržnosti představující evropskou dimenzi regionální politiky.

Vládní Zásady byly zejména v letech 1999 - 2000 rozpracovány do potřebných výstupů v legislativní, strategické a programové rovině zohledňující národní dimenzi regionální politiky a zároveň umožňující nezbytné kroky v přípravě na vstup do Evropské unie. Více jak 10 let, které uplynuly od přijetí přelomového usnesení vlády a následných opatření, ukázalo potřebnost a životaschopnost systému regionální politiky v České republice z hlediska jeho základních pilířů.

Účelem tohoto příspěvku je popsat především národní dimenzi regionální politiky, jak je uplatňována zejména na úrovni ústřední státní správy a krajů. I když ve srovnání s kohézni politikou, respektive politikou hospodářské a sociální soudržnosti, realizovanou v České republice v období 2007 - 2013 prostřednictvím 24 operačních programů o celkovém objemu přes 26 miliard EUR (její charakteristika není předmětem tohoto příspěvku) představuje národní rámec regionální politiky spíše doplňkovou součást celého systému, plní některé základní články této politiky nezastupitelnou úlohu. Například legislativní rámec stanoví mj. základní pravidla i pro realizaci kohézni politiky, národní čí krajské programy podpory regionálního rozvoje řeší i problémy, které nelze financovat z evropských fondů a podobně.

2. Charakteristika regionálních rozdílů v České republice Česká republika ještě jako součást Československa vstoupila do období zásadních politických, hospodářských a společenských změn po roce 1989 jako země s relativně malými meziregionálními rozdíly, které byly výsledkem minulého tlaku státu vedoucího k úsilí tyto rozdíly bez ohledu na náklady a efektivnost celého procesu co nejvíce vyrovnávat. Avšak v důsledku transformace českého hospodářství na tržní ekonomiku se začal vývoj jednotlivých regionů po roce 1990 poměrně výrazně diferencovat v důsledku stagnace či úpadku nekonkurenceschopných odvětví v určitých částech země na jedné straně a rychlého rozvoje progresivních aktivit v jiných oblastech státu na straně druhé. Tento vývoj se vyznačoval rozdílnou dynamikou v uplynulých 20 letech (např. výrazné prohloubení regionálních disparit ve druhé polovině 90. let či konvergenční tendence v posledních zhruba 5 letech), nicméně jeho souhrnným výsledkem je v současné době poměrně diferencovaná regionální struktura státu, kdy vedle regionů či měst s velmi dynamickým rozvojem (zejména Praha se svým okolím) lze identifikovat i regiony s typickými charakteristikami stagnace či úpadku z hlediska základních charakteristik sociálně ekonomického rozvoje (například oblast severozápadních Čech a některé okrajové části státu).

2.1. Hlavní regionální disparity Vývoj v jednotlivých regionech České republiky se podle diferenciace jednotlivých faktorů ovlivňujících regionální rozvoj a v závislosti na různých výchozích podmínkách, poloze a stupni urbanizace projevuje rozdílnou dynamikou i rozdílnými změnami územních ekonomických struktur.

Z porovnání hlavních faktorů regionálního rozvoje je zřejmá existence zřetelných meziregionálních disparit, které lze charakterizovat takto:

* dochází k poměrně významnému prohlubování rozdílů v ekonomické výkonnosti krajů v řadě ukazatelů rozhodujících pro životní úroveň obyvatelstva (HDP/obyvatele, průměrné mzdy, nezaměstnanost aj.),

* existují významné rozdíly mezi okresy v míře nezaměstnanosti a v příjmech na obyvatele,

* v krajích postižených nezbytností rozsáhlé restrukturalizace průmyslu (zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji) je stále vysoká nezaměstnanost, nedaří se dostatečně rychle a efektivně realizovat potřebné strukturální přeměny,

* prohlubuje se odlišnost venkovského prostředí komparativně nevýhodně vůči prostředí městskému, obce ve venkovských oblastech mají nepříznivé podmínky pro podnikania dochází ke stárnutí venkovského obyvatelstva,

* zaostává ekonomická úroveň značné části příhraničních okresů,

* přetrvává nedostatečné napojení severovýchodní Moravy a Slezska na transevropské komunikační tahy a hlavní město, což výrazně přispívá k nezájmu investorů, zejména zahraničních, o toto území,

* existují rozdíly mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve dvou největších městech (Praha a Brno) a ostatními krajskými městy,

* projevuje se stále narušené životní prostředí v důsledku minulé průmyslové činnosti v severozápadních Čechách a na severní Moravě a v důsledku rozvoje automobilové dopravy v Praze a dalších velkých městech.

2.2. Typy regionů v regionální struktuře ČR Při orientaci regionální politiky na konkrétní typy územních celků se vychází z typologie regionů provedené z hledisek:

* hospodářské výkonnosti regionů,

* dlouhodobého socioekonomického vývoje a míry koncentrace aktivit,

* geografické polohy

2.2.1 Rostoucí, stagnující a zaostávající regiony 1. Rozvíjející se regiony: Do této skupiny patří Praha jako nejdynamičtěji se rozvíjející region, který představuje významný článek v hierarchii středoevropských metropolí a plní nadnárodní funkce. Lze sem zařadit i podstatnou část Středočeského kraje, který má významný růstový potenciál související s polohou Prahy uvnitř tohoto regionu. Zařazení Plzeňského kraje do této skupiny je ovlivněno úspěšným procesem tvorby pracovních míst v nově se rozvíjejících zónách a podnicích. Jihomoravský kraj lze zařadit do této skupiny především díky dominantnímu postavení brněnské aglomerace, zároveň však vykazuje určité problémy především ve svých jižních a jihovýchodních oblastech.

2. Mezi regiony s průměrnou nebo nižší dynamikou rozvoje patří Královéhradecký, Pardubický, Vysočina, Zlínský a Liberecký kraj. Tyto kraje na jedné straně vykazují velmi dobré výsledky určitých ukazatelů (hlavně aglomerace krajských měst), zároveň však v mnoha dalších ukazatelích nedosahují průměru České republiky). Bariérou pro některé kraje je především špatná dopravní dostupnost (Jihočeský a Zlínský kraj), ve všech krajích pak je problémem mimo jiné existence a dostupnost odlehlých (periferních) venkovských území. V případě Vysočiny se jedná o nově vytvořený kraj na pomezí Čech a Moravy v méně příznivých přírodních podmínkách. Území kraje sestává z oblastí bez výrazné tradice průmyslové výroby s výjimkou krajského města Jihlavy a celkově má spíše venkovský charakter. Skrytý potenciál rozvoje cestovního ruchu nebyl prozatím dostatečně využit. V kraji se rovněž negativně projevil útlum zemědělské produkce. Nicméně v posledním období začal vykazovat růst i tento kraj.

3. Zaostávající nebo jinak problémové regiony: Karlovarský, Olomoucký, Ústecký a Moravskoslezský kraj. Základním problémem Karlovarského kraje je jeho odlehlost a nízká úroveň dopravního spojení s ostatními centry v České republice. Tuto skutečnost v případě Karlovarského kraje nepřekonává ani jeho sousedství s Německem, které se v ostatních případech projevuje pozitivně. Dalším problémem je vnitřní heterogenita Karlovarského kraje, jeho území je tvořeno lázeňskými oblastmi a oblastmi výrazně postiženými restrukturalizací, jako je např. Sokolovsko. Hospodářství kraje postihla restrukturalizace průmyslových výrob, která se projevuje růstem zaostávání kraje za průměrnými mzdami v ostatních krajích. Kraj patří k mladším regionům, avšak omezená nabídka středních škol se projevuje podprůměrnou vzdělanostní úrovní jeho obyvatel v rámci ČR. V důsledku naznačených problémů se kraj potýká s velmi nízkým růstem HDP ve srovnání s ostatními kraji.

V případě Moravskoslezského a Ústeckého kraje se jedná především o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů jako jsou například vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mladé a kvalifikované pracovní síly. Na druhé straně zejména v Moravskoslezském kraji byly zaznamenány v posledních letech některé pozitivní trendy spočívající v orientaci na progresivní odvětví ekonomiky jako je například sektor informatiky či logistiky. V Olomouckém kraji, byť vykazuje obdobné problémy jako dva výše uvedené kraje, jsou příčiny odlišné. Za základní důvody současného postavení Olomouckého kraje lze považovat jeho výraznou vnitřní heterogenitu, silně periferní regiony na severu a nedostatečné využití růstového potenciálu, který skýtá krajské město s vysokou úrovní vzdělanosti obyvatel, převažující venkovský charakter a dlouhodobě nízkou rozvinutost některých částí jeho území, která jsou orientována převážně na zemědělství.

Nejvíce problémové části České republiky jako regiony se soustředěnou podporou státu na období 2007 - 2013 byly schváleny Usnesením vlády ze dne 17. května 2006 č. 560 o Strategii regionálního rozvoje České republiky. Jejich vymezení je uvedeno v mapě na str. 1. Tyto regiony pokrývají 30 % rozlohy státu a žije v nich přibližně 32 % obyvatel České republiky.

2.2.2 Rozvojové oblasti a rozvojové osy Dlouhodobý socioekonomický rozvoj regionů je vedle produkčních ukazatelů ovlivněn celkovou strukturou výroby a výrobních kapacit, inovačními charakteristikami, kvalitou pracovní síly a v neposlední řadě také strukturou osídlení, protože hospodářský růst je úzce spojen s urbanizací.

Velké městské aglomerace s diverzifikovanou strukturou ekonomiky a se zastoupením odvětví schopných generovat růst ve svém okolí vytvářejí póly rozvoje. Význam měst jako pólů růstu je výsledkem faktorů: počtu obyvatelstva a jeho růstu, konkurenceschopnosti a komunikačního propojení. Ne všechna města dosahují ve všech ukazatelích takových výsledků, aby mohla plnit roli pólů a jejich působení na okolí je proto limitováno.

Pro póly rozvoje je v současnosti také typické jejich zapojení do ekonomiky založené na znalostech.

Dokument „Politika územního rozvoje České republiky" ve smyslu nového zákona o územním plánování vymezuje těchto 12 hlavních rozvojových oblastí České republiky s výrazným soustředěním aktivit mezinárodního nebo republikového významu: Praha, Ostrava, Brno, Hradec Králové - Pardubice, Plzeň, Ústí nad Labem, Liberec, Olomouc, Zlín, České Budějovice, Jihlava, Karlovy Vary.

Tato urbanizační centra, vytvářející póly rozvoje České republiky, se potýkají se specifickými problémy, které by neměly být opomíjeny (pro regeneraci města řešení specifických městských oblastí vymezila i evropská regionální politika specifický nástroj v podobě integrovaných plánů rozvoje města). Jedná se například o dopravní infrastrukturu kvalitativně a kapacitně neodpovídající rostoucí automobilové dopravě a s ní související poškozování životního prostředí, vznik brownfieldů a disfunkční využití území, komplexní problémy bydlení (regenerace panelových sídlišť), nedostatek zeleně a podobně.

„Politika územního rozvoje České republiky" vymezuje rovněž rozvojové osy mezinárodního a republikového významu, kterých je celkem jedenáct. Vymezení je provedeno správními obvody obcí s rozšířenou působností s výraznou vazbou na významné dopravní cesty. Z hlediska regionálního rozvoje lze rozvojové osy charakterizovat jako kanály, kterými se šíří socioekonomický růst z pólů rozvoje do okolí. Rozvojové osy je potřeba všestranně podporovat zejména kvalitní dopravní a komunikační infrastrukturou kvůli šíření růstu, inovácia konkurenceschopnosti. Podpora rozvojových os, cílená zejména na šíření pozitivních efektů vycházejících z centra, zabraňuje některým nežádoucím efektům jako je například migrace pracovních sil (selektivní z pohledu věku a kvalifikace), koncentrace negativních vlivů na životní prostředí v centrech, zesílená konkurence podniků v centrech a podobně. V mapce nahoře jsou rozvojové osy, převzaté z „Politiky územního rozvoje České republiky," tj. mezinárodního a republikového významu, pro potřeby územně zaměřeného působení některých rozvojových programů ilustrativně doplněny osami nižšího řádu s regionálním významem. Konkrétní vymezení těchto os si však stanoví kraje v rámci své územně plánovací dokumentace.

V období současné hospodářské krize se všeobecně očekává pozastavení pozitivního vývoje regionální struktury státu, který zejména v uplynulých zhruba 5 letech vedl k přibližování základních charakteristik sociálně ekonomického vývoje v jednotlivých regionech v důsledku dynamického rozvoje celé české ekonomiky (včetně pozitivních dopadů realizace regionální politiky a využívání Strukturálních fondů a Kohezního fondu Evropské unie).

Současná hospodářská krize se prozatím vyznačuje v České republice plošným dopadem na většinu hospodářských odvětví a nevede doposud k výraznějšímu prohlubování regionálních disparit zejména na úrovni větších územních celků, kterými jsou regiony soudržnosti (NUTS 2) a kraje (NUTS 3). Navýšení míry nezaměstnanosti vykazuje přibližně stejnou intenzitu ve všech krajích.

V rámci menších územních jednotek (zejména na úrovni správních obvodů obcí s rozšířenou působností nebo menších měst) však výrazné omezení produkce nebo dokonce její ukončení v případě dominantního zaměstnavatele vede někdy i jednorázově ke zvýšení míry nezaměstnanosti až na dvojnásobek původní hodnoty. V současné době jde o menší regiony nebo města spjaté zejména se spotřebním průmyslem (sklářství, výroba porcelánu, dřevozpracující průmysl), případně s automobilovým průmyslem (výroba komponentů). Konkrétně lze uvést správní obvody obcí s rozšířenou působností Ledeč n. Sázavou, Nový Bor, Poděbrady, Uničov. Z větších měst se situace na trhu práce výrazněji zhoršila v Olomouci, Jihlavě a Prostějově. S prohlubováním krize bude na této územní úrovni počet regionů a měst narůstat.

Relativně novým rysem bude nárůst nezaměstnanosti spjaté se zahraničními pracovníky v místech jejich nadprůměrné koncentrace (např. Pardubicko, Plzeňsko). Negativní dopady této situace budou ještě větší než v případě občanů ČR (zahraniční pracovníci budou zpravidla mimo systém sociálních opatření s minimální možností se ze své nepříznivé situace dostat a východiska budou často hledat v nelegálních aktivitách) - viz mapa nahoře.

3. Legislativní rámec regionální politiky

Základním právním nástrojem pro provádění regionální politiky na všech stupních veřejné správy je zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2001 a byl součástí souboru zákonů přijatých v souvislosti se zavedením krajské samosprávy v ČR. Zákon vedle obsahového vymezení základních pojmů a principů regionální politiky (např. programování, partnerství, koncentrace) stanoví podmínky: a) pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji v rámci ČR s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje a s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí, b) pro realizaci a koordinaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti v ČR.

Zákon definuje působnost jednotlivých orgánů při podpoře regionálního rozvoje. Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje, včetně zabezpečení prostředků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření.

Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst socioekonomického a enviromentálního potenciálu regionů, zvyšování jejich konkurenceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struktury státu a snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje a environmentálních podmínek regionů.

Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění regionální politiky je tedy úkolem státu zejména:

* vytváření koncepce regionální politiky státu,

* analýza a identifikace regionálních disparít,

* určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu,

* stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparít. Klíčovou úlohu na úrovni státní správy má Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, které plní koordinační roli ve vztahu k ostatním správním úřadům a rovněž zpracovává návrh Strategie regionálního rozvoje ČR a návrhy státních programů regionálního rozvoje (včetně zabezpečení jejich realizace a kontroly plnění). Nezastupitelná je úloha tohoto ministerstva i při přípravě a realizaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti na území České republiky.

Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a realizaci regionálního rozvoje v České republice, spolupracují s ústředními úřady státní správy a koordinují zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu.

Úkolem krajů je zejména: * koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich samostatné působnosti, * koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace rozvojových programů, * stanovení regionálních rozvojových priorit, ovlivňování vývoje regionálních disparít v rámci kraje a dbát o zachování krajinné a hospodářské rozmanitosti území.

Kraje se postupně stávají klíčovým článkem v systému regionální politiky. Uvedené úkoly a další činnosti vyplývají nejen ze zákona o podpoře regionálního rozvoje, ale i ze zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajském zřízení), ve znění pozdějších předpisů, který představuje další významný právní nástroj pro regionální rozvoj v České republice. Rostoucí význam krajů v tomto směru dokumentuje například jejich přímé zapojení do řídicích struktur operačních programů, kdy prostřednictvím regionálních rad jsou odpovědné za Regionální operační programy financované ze Strukturálních fondů EU pro programové období 2007 - 2013.

Do 31.12. 2002 bylo úlohou okresní úrovně dočasné zajišťování některých úkolů spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje. K uvedenému datu byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost od 1.1.

2003 nahrazena obcemi s rozšířenou působností nebo kraji.

Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů. Stále větší úlohu v tomto procesu přebírají mikroregiony, které nejčastěji vznikají jako dobrovolné svazky obcí. V současné době jich působí na území státu více jak 500.

Stát i kraje plní při podpoře regionálního rozvoje své nezastupitelné role, spolupracují, ale nemohou se vzájemně nahrazovat. Kraje nemohou převzít funkci státu už z toho prostého důvodu, že působí pouze na svém vymezeném územia nemohou překonat prostorové limity působnosti územních samospráv. Naproti tomu odstraňování regionálních disparít vyžaduje jednotné posuzování problémů na celém území státu a rozhodování podle jednotných kritérií o tom, které zaostávající územní celky v rámci státu a jakým způsobem mají být podporovány. Stát navíc vystupuje ve vztahu k příslušným institucím Evropské unie jako nezastupitelný partner při uplatňování politiky hospodářské a sociální soudržnosti a tedy realizaci regionální politiky Evropské unie na území České republiky.

Na druhé straně stát plně respektuje samosprávnou roli krajů v oblasti plnění dílčích funkcí regionální politiky a rozvoje regionů.

Zákon o podpoře regionálního rozvoje jako legislativní a systémový rámec regionální politiky za dobu své existence prokázal své nezastupitelné místo v právním řádu České republiky. Jeho základní stavební články zůstaly neměnné a umožňují v praxi regionální politiky pružně reagovat na aktuální potřeby a výzvy regionálního rozvoje. Zákon prošel pouze několika dílčími novelizacemi, které nutně reagovaly na změny národní či evropské legislativy (viz například zmíněné ukončení činnosti okresních úřadů).

V současnosti je v závěrečné fázi legislativního procesu novelizace zákona promítající do českého právního řádu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1082/2006 ze dne 5. července 2006 o evropském seskupení pro územní spolupráci (ESÚS). Cílem je upravit a sjednotit pravidla a podmínky pro zapojení subjektů veřejné správy do různých forem nadnárodní regionální spolupráce (například přeshraniční spolupráce) podporovaných z prostředků Evropské unie. V březnu letošního roku byla tzv.

„euronovela" zákona o podpoře regionálního rozvoje schválena Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a v případě úspěšného dokončení legislativního procesu se předpokládá její účinnost v průběhu měsíce června letošního roku.

4. Strategické a programové dokumenty v oblasti regionálního rozvoje

Na základě zákona o podpoře regionálního rozvoje jsou závazné následující strategické a programové dokumenty:

a) Strategie regionálního rozvoje České republiky, připravovaná v gesci Ministerstva pro místní rozvoj (MMR).

b) Státní programy podpory regionálního rozvoje (rovněž v působnosti MMR).

c) Programy rozvoje krajů, připravované a schvalované v rámci jejich samostatné působnosti.

4.1. Strategie regionálního rozvoje ČR 4.1.1. Účel a zaměření Strategie Základním dokumentem regionální politiky ČR na úrovni státu je Strategie regionálního rozvoje v gesci MMR ČR(i), která obsahuje zejména: - analýzu stavu regionálního rozvoje (hodnocení regionálních rozdílů, vyhodnocení ekonomických, sociálních a environmentálních vlivů na regionální rozvoj) - charakteristiku silných a slabých stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů (SWOT analýza) - strategické cíle regionálního rozvoje v ČR (strategická vize, definování globálních cílů, vymezení strategických cílů a směrů regionálního rozvoje) - vymezení státem podporovaných regionů (zejména strukturálně problémové a hospodářsky slabé regiony) - doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje odvětví spadajících do jejich působnosti.

Strategie regionálního rozvoje (SRR) usiluje o propojení odvětvových hledisek s územními aspekty vyváženého regionálního rozvoje a územní soudržnosti. Formuluje souhrnně cíle, problémové okruhy a priority, které bude třeba zabezpečovat při zajišťování politiky regionálního rozvoje v České republice. Strategií navržené rozvojové aktivity jsou podle principu subsidiarity realizovány na místní, regionální nebo resortní úrovni buď v rámci národních rozvojových programů nebo v rámci operačních programů s využitím prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Z tohoto pohledu předpokládá Strategie obě možnosti a zahrnuje ty aktivity ministerstev, krajů i obcí, pokud relevantně ovlivňují regionální rozvoj.

Cílem strategie není nahrazování nebo úprava jednotlivých odvětvových politik, ale formulování témat a aspektů významných pro podporu regionálního rozvoje a zahrnutí regionální dimenze do těchto politik tam, kde je to účelné a potřebné. SRR tak představuje strategickou orientaci pro programy regionálního rozvoje, ať už jsou realizovány na národní či regionální úrovni nebo s finanční podporou Evropské unie či bez ní.

Strategie je koncipována jako dokument horizontální, který vedle endogenního potenciálu jednotlivých regionů využívá k jejich efektivnímu rozvoji jednotlivá odvětví národního hospodářství a navrhuje diferencovaně zaměřené působení jejich aktivit na regionální rozvoj. Jedním ze specifických cílů Strategie je vyvážený regionální rozvoj a snižování disparit.

K dosažení tohoto cíle je nezbytné, aby resorty v rámci svých odvětví analyzovaly regionální rozdíly a aby relevantní priority v odvětvových programech byly ve vybraných regionech bonifikovány s různou intenzitou.

Za účelem snižovaní nežádoucích regionálních disparit musí být některé priority odvětvových programů respektive jejich působnost či zvýhodnění přiměřeně diferencovány ve prospěch postižených regionů.

Strategie regionálního rozvoje pro období 2007 - 2013 zakládá strategické aktivity vedoucí k cílevědomému a udržitelnému rozvoji regionů ČR.

Není dokumentem, na jehož základě budou bezprostředně rozdělovány prostředky na podporu regionálního rozvoje, ale je východiskem pro přípravu věcného zaměření regionálních programů rozvoje a pro formulaci regionálních přístupů v rámci sektorových a odvětvových politik a programů, včetně operačních programů strukturálních fondů.

Záměry Strategie jsou realizovány prostřednictvím těchto programů.

4.1.2. Vize a strategické cíle regionálního rozvoje Strategický rámec regionálního rozvoje pro období 2007 - 2013 vychází z následující vize: V horizontu do roku 2013, chce být Česká republika aktivní, ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou zemí kvalitním životním prostředím, která v souladu s principy udržitelného rozvoje dosahuje ve všech základních kritériích (úroveň znalostní ekonomiky, HDP na obyvatele, zaměstnanost, sociální zabezpečení ap.) standardů Evropské unie a zabezpečuje zvyšování kvality života svých obyvatel.

Přičemž

* budou výrazně zmírněny regionální disparity a poroste počet regionů soudržnosti dosahujících svojí ekonomickou silou a dynamikou růstu průměru EU,

* bude zajištěn alespoň minimální rozvojový potenciál ve všech mikroregionech v oblasti infrastruktury a dalších složek utvářejících podmínky života jejich obyvatel,

* zvýší se podíl aktivní a inovativní populace v regionech.

Regionální rozvojová strategie usiluje o prosazení principů dlouhodobě udržitelného rozvoje využívajícího veškerý pozitivní rozvojový potenciál České republiky. K tomu budou Česká republika a její regiony aktivovat všechny vnitřní využitelné zdroje obcí, krajů i státu a využívat solidární zdroje Společenství, zejména v rámci realizace jeho politiky soudržnosti na léta 2007 - 2013.

Za udržitelný bude považován rozvoj založený na stabilním ekonomickém růstu při šetrném využívání přírodních zdrojů a snižování jejich měrné spotřeby, respektování kulturních a sociálních potřeb obyvatel a účinné ochraně životního prostředí. Rozvoj podněcující společenský proces učení a sebeorganizování v podmínkách environmentálních, ekonomických a sociálních limitů globální společnosti.

Strategie ve svém celkovém pojetí vytváří základní rámec realizace regionální politiky České republiky jako svébytné národní regionální politiky členského státu Evropské unie i jako integrální součásti regionální politiky Evropské unie, které vůči sobě musí být komplementární.

Umožňuje skloubení strategických záměrů regionálního rozvoje Evropské unie se strategickými záměry regionálního rozvoje České republiky a s vlastními zájmy a potřebami jednotlivých regionů (NUTS 3 a 2). Musí také umožnit účinnou kombinaci využitelných (aktivovatelných) zdrojů obcí či jejich svazků, zdrojů regionů, státu a fondů Evropské unie s vnitřními i zahraničními zdroji soukromých investorů. K tomu bude na úrovni regionů rozvíjena aktivní meziregionální spolupráce (zejména přeshraniční) a na úrovni státu spolupráce se zeměmi v rámci Evropské unie.

4.1.3. Globální cíl a jeho struktura K naplnění vize je stanoven globální cíl, který určuje základní zaměření dlouhodobého rozvoje regionů ČR:

* vyvážený, harmonický a udržitelný rozvoj regionů, který povede ke zvyšování úrovně kvality života obyvatelstva.

Tento globální cíl se skládá ze tří strategických cílů: rozvojově zaměřený cíl: zvýšení ekonomického a enviromentálního potenciálu, konkurenceschopnosti a sociální úrovně regionů ČR na úroveň srovnatelnou s vyspělými regiony Evropy, disparitně zaměřený cíl: zastavení růstu a postupné snižování nepřiměřených regionálních disparít a využívání specifik území, instrumentální cíl: institucionálního a finančního zabezpečení strategie.

Rozvojově zaměřený cíl na dosažení ekonomické, sociální a kulturní úrovně regionů České republiky srovnatelné s vyspělými regiony Evropy vyjadřuje strategické záměry regionální politiky ČR, respektující záměry Strategie udržitelného rozvoje ČR a Strategie hospodářského růstu ČR.

Na jeho realizaci se budou výrazným způsobem podílet finanční zdroje politiky soudržnosti, jeho adresátem jsou všechny kraje České republiky a ve vztahu k EU vyjadřuje disparitu v úrovni jejich rozvoje, měřenou výší HDP na jednoho obyvatele ve vztahu k průměru členských zemí. Intervence v rámci tohoto cíle mají přednostně směřovat ke zlepšení institucionálního prostředí pro realizaci regionální politiky, k nastartování aktivní prorůstové politiky v regionech směřující ke stimulaci aktivit v oblasti podnikání, implementace inovací a zvýšení konkurenceschopnosti regionálních aktérů na národním i evropském trhu, k mobilizaci lidského faktoru, zvýšení zaměstnanosti a sociální soudržnosti, ke zlepšení infrastruktury, ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Disparitně zaměřený cíl na snížení nežádoucích regionálních rozdílů a rozvoj specificky problémových území vyjadřuje zaměření vnitřní regionální politiky ČR na akutní problémy jejího regionálního rozvoje. Ty mají charakter výrazných regionálních disparit (nežádoucích meziregionálních rozdílů nebo výrazných odchylek od průměru ČR), jsou územně identifikovatelné a působí, či velmi pravděpodobně budou působit retardačně vůči vyváženému regionálnímu rozvoji ČR. I na realizaci tohoto cíle se budou výrazným způsobem podílet finanční zdroje politiky soudržnosti. Adresátem navrhovaných opatření jsou regiony se soustředěnou podporou státu a území, která se potýkají se specifickými problémy. Intervence mají směřovat k modernizaci a diverzifikaci hospodářské struktury strukturálně postižených regionů, ke zvyšování ekonomické výkonnosti hospodářsky slabých regionů, k rozvoji trhu práce v regionech s neúměrně vysokou nezaměstnaností, k řešení specifických problémů měst, městských aglomerací a uzemí v rozvojových osách a k posilování hospodářské diverzifikace venkovských oblastí a periferních regionů mimo rozvojové osy.

Disparitně zaměřený cíl respektuje fakt, že přes relativně - v mezinárodním kontextu - malé disparity mezi kraji a tedy relativně velkou soudržnost regionů se tyto rozdíly prohlubují s větší dezagregací (na úrovni krajů, okresů či jinak definovaných mikroregionů) ale i v čase.

Je to důsledek dvou vlivů. Jednak se zpožděním projevují některé náklady transformace (strukturálně postižené regiony), jednak se nepřímo potvrzuje, že dosavadní regionální politika sice mírnila regionální náklady transformace, ale nedokázala zcela zabránit narůstajícím disparitám.

Nejde jen o regiony zvlášť postižené restrukturalizací průmyslu, ale také o venkovské regiony a periferní regiony.

Jde o regiony, které vyžadují mimořádnou pozornost státu a jejich seznam je tradičně vyhlašován vládou ČR. Takové regiony vyžadují soustředěnou veřejnou podporu s přihlédnutím k jejich specifikům včetně možností využití jejich potenciálu. Jinak řečeno, vyžadují kroky k minimalizaci negativních komparativních výhod a podpoře pozitivních výhod. To však nelze bez úzké součinnosti s regionálními orgány.

Instrumentální cíl respektuje fakt, že podmínkou naplnění výše uvedených globálních cílů je efektivně fungující veřejná správa, její dostatečná administrativní kapacita (nejde ani tak o počet osob jak o jejich kvalifikaci) ke zvládnutí realizace rozvojových cílů, absorpční kapacita pro čerpání pomoci ze strukturálních fondů, angažmá státu v oblasti poradenství a zjednodušování agendy spojené s administrativní přípravou projektů a konečně i finanční zabezpečení cílů při splnění obecných podmínek, zejména: * principů kofinancování a adicionality, * pravidel veřejné podpory, * aktualizace a tvorba regionálních strategií.

Dalšími podmínkami jsou: * eGovernment na všech úrovních veřejné správy, * omezení vysoké fluktuace pracovníků veřejné správy, * posílení administrativní kapacity na regionální úrovni, * zjednodušení administrativy ve vztahu k podnikatelskému sektoru.

Naplnění tří výše uvedených strategických cílů je realizováno prostřednictvím tematicky zaměřených priorit a opatření, rozčleněných podle své věcné náplně do osmi prioritních oblastí, které jsou základními pilíři jejich realizace.

Jedná se o následující prioritní oblasti: * Evropský a národohospodářský strategický rámec * Ekonomika regionů * Lidé a osídlení * Infrastruktura * Příroda, krajina a životní prostředí * Cestovní ruch * Kultura * Problémová území Z usnesení vlády č.560/2006 o Strategii regionálního rozvoje ČR mj.

vyplývá úkol pro ministra pro místní rozvoj ve spolupráci s dotčenými ministry předložit vládě k projednání v letošním roce zprávu o plnění Strategie. Za účelem přípravy předmětné zprávy byla vytvořena meziresortní pracovní skupina (včetně zástupců jednotlivých krajů), která ve spolupráci s odbornou institucí shromažďuje a vyhodnocuje podkladové materiály týkající se realizace Strategie. Předložení výsledného dokumentu vládě se předpokládá v závěru tohoto roku.

4.2. Státní programy podpory regionálního rozvoje v roce 2009 Od roku 1999 jsou pro nejvíce problémové regiony v České republice realizovány státní programy podpory regionálního rozvoje. V období před vstupem do Evropské unie byla každoročně na tyto programy ve státním rozpočtu vyčleněna částka kolem jedné miliardy korun. Po připojení České republiky k Evropské unii v roce 2004 byl objem prostředků postupně snižován ve prospěch zajištění kofinancování realizace operačních programů financovaných ze Strukturálních fondů EU (prostředky státního rozpočtu na podporu regionálního rozvoje tak zůstaly k dispozici pro stejný účel, pouze jsou realizovány prostřednictvím programů politiky hospodářské a sociální soudržnosti). Pro rok 2009 je ve státním rozpočtu na programy podpory regionálního rozvoje vyčleněno zhruba 350 milionů korun. Z toho je na program Podpora regionálního rozvoje vyčleněno 250 milionů korun, Program obnovy území postiženého živelnými katastrofami 90 milionů korun a program Bezbariérová obec 10 milionů korun.

4.2.1. Program Podpora regionálního rozvoje Program se člení na dílčí programy.

a) Program obnovy venkova Cílem programu je formou dotace podpořit obnovu a rozvoj venkovských obcí. Program předpokládá participaci obyvatel venkova, občanských spolků a sdružení při obnově jejich obce v souladu s místními tradicemi.

Příjemci podpory jsou vymezeni a specifikováni pro každý z pěti dotačních titulů zvlášť. Obecně se však jedná o obce či jejich svazky.

aa) Forma podpory 1. Podpora je poskytována jako systémová investiční nebo neinvestiční dotace (dále jen „dotace") na realizaci schválených akcí.

Investiční dotace je dotace na investiční akci, jejíž náklady jsou spojené s pořízením majetku nebo s jeho obnovou, při níž je majetek zhodnocován, případně i na náklady na údržbu a opravu majetku, pokud jsou součástí investiční akce.

Neinvestiční dotace je dotace na neinvestiční akci, jejíž náklady jsou spojené s údržbou a opravou majetku, nedochází-li ke zhodnocování majetku.

2. U dotačního titulu č. 1 je dotace poskytována až do výše 80 % skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce.

3. U dotačního titulu č. 2 je dotace poskytována až do výše 70 % skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce. Dolní limit dotace na jednu akci činí 50 tis. Kč. Horní limit dotace na jednu akci činí 300 tis. Kč. 4. U dotačního titulu č. 3 je dotace poskytována až do výše 70 % skutečně vynaložených uznatelných nákladu akce. Horní limit dotace na jednu akci činí 200 tis. Kč.

5. U dotačního titulu č. 4 je dotace poskytována až do výše 70 % celkové výše skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce. Dolní limit dotace na jednu akci činí 50 tis. Kč. Horní limit dotace na jednu akci činí 400 tis. Kč.

6. U dotačního titulu č. 5 je dotace poskytována až do výše 70 % celkové výše skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce. Dolní limit dotace na jednu akci činí 50 tis. Kč. Horní limit dotace na jednu akci činí 500 tis. Kč.

ab) Dotační tituly Dotační titul č. 1 - Podpora vítězů soutěže Vesnice roku Budou podporovány akce zaměřené na: * obnovu a údržbu venkovské zástavby a občanské vybavenosti (například radnice, školy, předškolní zařízení, kulturní zařízení, hasičské zbrojnice, sakrální stavby, hřbitovy, drobné stavby) s výjimkou bytového fondu ve vlastnictví obce, komplexní úpravu veřejných prostranství, * obnovu a zřizování veřejné zeleně, * rekonstrukci a výstavbu místních komunikací, stezek a veřejného osvětlení, * přípravu a realizaci propagačních materiálů obce v souvislosti s umístěním v soutěži Vesnice roku.

Dotační titul č. 2 - Podpora zapojení dětí a mládeže do komunitního života v obci Budou podporovány akce s výstupy sloužícími převážně dětem a mládeži, na jejichž výběru a přípravě (resp. realizaci) se děti a mládež prokazatelně podílely (resp. budou podílet), a které jsou zaměřené na: * obnovu a údržbu venkovské zástavby a občanské vybavenosti (například školy, předškolní zařízení, kulturní zařízení), * úpravu veřejných prostranství, * obnovu a zřizování veřejné zeleně, * rekonstrukci nebo vybudování zařízení pro volnočasové aktivity (hřiště, klubovny, cyklostezky, bruslařské dráhy, naučné stezky apod.).

Dotační titul č. 3 - Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova Budou podporovány akce nadregionálního významu zaměřené na: * prezentaci úspěšných projektů zaměřených na obnovu a rozvoj venkova, * výměnu zkušeností při přípravě projektů zaměřených na obnovu a rozvoj venkova, * podporu spolupráce a odborného vzdělávání zástupců obcí zaměřeného na obnovu a rozvoj venkova.

Dotační titul č. 4 - Podpora obnovy drobných sakrálních staveb v obci Budou podporovány akce zaměřené na obnovu drobných sakrálních staveb nalézajících se v katastrálním území obce, které nejsou prohlášeny kulturní památkou a jsou v majetku obce. Jedná se zejména o obnovu staveb jako: * kaple, kaplička, * socha, * boží muka, kříž, * úprava prostranství v okolí drobných sakrálních staveb.

Dotační titul č. 5 - Podpora zapojení romské komunity do života obce a společnosti Budou podporovány akce s výstupy rovněž sloužícími romské komunitě (sociálně vyloučeným osobám), které jsou zaměřené na: * obnovu a údržbu občanské vybavenosti (školy, předškolní zařízení, kulturní zařízení), * rekonstrukci nebo vybudování zařízení pro volnočasové aktivity (klubovny, hřiště, apod.), * vybudování nebo rekonstrukce infrastruktury obce u objektů sloužících převážně romské komunitě.

b) Podpora úprav bývalých vojenských areálů k obecnímu využití Cílem programu je formou dotace přispět na úpravy budov a ploch v bývalých vojenských areálech k novému využití pro poskytování služeb ve veřejném zájmu nebo k podnikatelskému využití či na aktualizaci nebo pořízení změn územně plánovací dokumentace. Program je určen pro obce, v jejichž územním obvodu došlo v období od ustavení obecních zastupitelstev v roce 1990 k rušení vojenských posádek nebo zařízení a které převzaly příslušný vojenský majetek do svého vlastnictví.

Příjemcem dotace je obec, případně svazek obcí.

ba) Forma podpory 1. U dotačního titulu č. 1 je státní podpora poskytována jako systémová investiční a neinvestiční dotace (dále jen "dotace") až do výše 75 % skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce v daném roce.

Investiční dotace je dotace na investiční akci, jejíž náklady jsou spojené s pořízením majetku nebo s jeho obnovou, při níž je majetek zhodnocován, případně i s náklady na údržbu a opravu majetku, pokud jsou součástí investiční akce.

Pro potřeby tohoto programu je pořizování územně plánovací dokumentace nebo aktualizace rozpracované územně plánovací dokumentace (akce financované prostřednictvím dotačního titulu č. 2) zařazováno pouze pod investiční dotace.

Neinvestiční dotace je dotace na neinvestiční akci, jejíž náklady jsou spojené s údržbou a opravou majetku, nedochází-li ke zhodnocování majetku.

2. U dotačního titulu č. 2 je podpora poskytována až do výše 75 % skutečně vynaložených uznatelných nákladů v daném roce.

3. Dolní limit dotace ze zdrojů programu činí 100 000 Kč.

bb) Dotační tituly Dotační titul č. 1 - Infrastruktura a rekonstrukce Budou podporovány akce zaměřené na: * rekonstrukci převzatých kasárenských areálů, popřípadě dalších objektů a ploch pro nové civilní využití (podnikání, vzdělávání, sociální služby, zařízení pro rozvoj obce apod.), * rekonstrukci, případně vybudování nové infrastruktury v kasárnách nebo vojenských areálech související s novým využitím bývalých vojenských objektů a ploch nebo související infrastruktury umožňující napojení na nadřazené sítě, obnovu místních komunikací, parkovacích ploch a veřejného osvětlení, * využití převzatých objektů, zařízení a pozemků pro účely rozvoje cestovního ruchu, rekreace a sportu, * provedení demolic devastovaných nebo nevyužitelných objektů bránících provedení revitalizace areálů a uvolněných ploch.

Dotační titul č. 2 - Aktualizace územně plánovací dokumentace obcí Budou podporovány akce zaměřené na: * aktualizaci rozpracované územně plánovací dokumentace, * pořízení změn platné územně plánovací dokumentace, * pořízení nové územně plánovací dokumentace - pouze v případě výrazně postižených obcí.

Pro účely tohoto dotačního titulu se za územně plánovací dokumentaci považuje územní plán, regulační plán a územní plán sídelního útvaru.

c) Podpora obnovy a rozvoje města Terezín Cílem programu je podpora obnovy a rozvoje města Terezín v souladu s usnesením vlády ČR č. 129 ze dne 8. února 2006, Strategií města Terezín na období let 2008 - 2010 a s usnesením vlády ČR č. 630 ze dne 21. května 2008. Je vyhlášen v rámci programu Podpora rozvoje severozápadních Čech a Moravskoslezského regionu - dotační titul č. 3. Podpora je poskytována zejména na zpracování projektové dokumentace na akce, které jsou v souladu se strategií města na období let 2008 - 2010.

4.2.2. Obnova obecního a krajského majetku postiženého živelní nebo jinou pohromou Cílem podpory je přispět prostřednictvím dotace z rozpočtové kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj ČR k obnově obecního a krajského majetku postiženého živelní nebo jinou pohromou.

a) Vymezení příjemce podpory 1. Příjemcem podpory z dotačního titulu č. 1 jsou obce, svazky obcí a kraje, pokud byl pro jejich území v důsledku živelné pohromy vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav. 2. Příjemcem podpory z dotačního titulu č. 2 jsou obce, svazky obcí a kraje postižené živelní nebo jinou pohromou, pokud nebyl pro jejich území v jejím důsledku vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav.

b) Forma a účel podpory 1. Podpora se poskytuje ve formě investiční i neinvestiční účelové dotace.

Investiční dotace je dotace na investiční akci, jejíž náklady jsou spojené s pořízením majetku nebo s jeho obnovou, při níž je majetek zhodnocován, případně i s náklady na údržbu a opravu majetku, pokud jsou součástí investiční akce. Neinvestiční dotace je dotace na neinvestiční akci, jejíž náklady jsou spojené s údržbou a opravou majetku, nedochází-li ke zhodnocování majetku.

2. Program je určen na rekonstrukci nebo opravu majetku obce nebo svazku obcí poškozeného živelní nebo jinou pohromou, popř.

na pořízení nového majetku plnícího tutéž funkci, kterou plnil majetek pohromou zničený (jde zejména o mosty, místní komunikace, veřejná prostranství, obecní stavby a zařízení včetně staveb a zařízení preventivní infrastruktury).

3. Program není určen na podporu obnovy bytového fondu ve vlastnictví obce, ani k úhradě nákladů spojených s odstraňováním dřevní hmoty, těžené v souvislosti s živelní pohromou.

4. Program je rovněž určen pro rekonstrukci nebo opravu krajského majetku poškozeného živelní nebo jinou pohromou, popř. na pořízení nového majetku plnícího tutéž funkci, kterou plnil majetek pohromou zničený, pokud nebude jeho obnova spolufinancována z jiných zdrojů veřejných rozpočtů.

c) Výše podpory Dotační titul č.i 1. Obcím a svazkům obcí bude státní podpora poskytována jako systémová investiční i neinvestiční dotace na realizaci vybraných akcí až do výše 100 % skutečně vynaložených přímých nákladů akce.

2. Krajům bude státní podpora poskytována jako systémová investiční i neinvestiční dotace na realizaci vybraných akcí až do výše 50 % skutečně vynaložených přímých nákladů akce.

3. Předmětnou akci nebude možné krajům dotovat z jiných programů, podprogramů nebo dotačních titulů veřejných rozpočtů.

Dotační titul č. 2 1. Obcím a svazkům obcí bude státní podpora poskytována jako systémová investiční i neinvestiční dotace na realizaci vybraných akcí až do výše 80 % skutečně vynaložených přímých nákladů akce.

2. Krajům bude státní podpora poskytována jako systémová investiční i neinvestiční dotace na realizaci vybraných akcí až do výše 50 % skutečně vynaložených přímých nákladů akce.

3. Předmětnou akci nebude možné krajům dotovat z jiných programů, podprogramů nebo dotačních titulů veřejných rozpočtů.

4.2.3. Program Bezbariérové obce Tento program byl vyhlášen v roce 2008 a je prvně realizován v letošním roce. Jeho cílem je odstraňování fyzických bariér v budovách městských a obecních úřadů a v domech s pečovatelskou službou. Příjemcem podpory jsou obce.

a) Forma podpory 1. Státní podpora je poskytována jako systémová investiční nebo neinvestiční dotace (dále jen "dotace") až do výše 50 % skutečně vynaložených nákladů akce v daném roce.

Investiční dotace je dotace na investiční akci, jejíž náklady jsou spojené s pořízením majetku nebo s jeho obnovou, při níž je majetek zhodnocován, případně i s náklady na údržbu a opravu majetku, pokud jsou součástí investiční akce.

Neinvestiční dotace je dotace na neinvestiční akci, jejíž náklady jsou spojené s údržbou a opravou majetku, nedochází-li ke zhodnocování majetku.

2. Náklady na zhotovení projektové dokumentace a na provádění inženýrských činností souvisejících s akcí nejsou uznatelnými náklady akce. Dotace bude vyplácena na základě faktur souvisejících s akcí.

K proplácení lze předložit pouze faktury vystavené nejdříve v den následující po dni podání žádosti.

3. Předmětnou akci není možné dotovat z jiných národních programů nebo dotačních titulů státního rozpočtu nebo programů spolufinancovaných z prostředků EU.

4. Akce lze spolufinancovat také z rozpočtu kraje. V takovém případě celková výše dotace může dosáhnout až 75 % celkové výše skutečně vynaložených uznatelných nákladů akce.

5. Dolní limit dotace ze státního rozpočtu činí 100 000 Kč.

b) Dotační tituly Dotační titul č.i - Odstraňování bariér v budovách domů s pečovatelskou službou Program je určen na podporu akcí zaměřených na * odstraňování bariér při vstupu do budov, * odstraňování bariér uvnitř budov, * bezbariérové úpravy WC a sociálních zařízení ve veřejných prostorách * pořizování a aplikace zdvižných a transportních technologií a systémů Dotační titul č. 2 - Odstraňování bariér v budovách městských a obecních úřadů Program je určen na podporu akcí zaměřených na * odstraňování bariér při vstupu do budov, * odstraňování bariér uvnitř budov, * bezbariérové úpravy WC a sociálních zařízení ve veřejných prostorách * pořizování a aplikace zdvižných a transportních technologií a systémů 4.3. Programy rozvoje krajů Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje vymezuje mj. povinnosti krajů schvalovat programy rozvoje územního obvodu kraje (PRK) v rámci své samostatné působnosti. Dle § 9 uvedeného zákona je PRK základním střednědobým programovým dokumentem k podpoře regionálního rozvoje, ve kterém jsou na základě socioekonomické analýzy definovány hlavní směry rozvoje, vymezeny regiony, jejichž rozvoj je třeba podporovat a dále definovány priority rozvoje občanské vybavenosti, infrastruktury, životního prostředí, sociální politiky, vzdělávání a dalších odvětví v samostatné působnosti kraje.

Daný dokument tak konkretizuje strategické cíle a rozvojové aktivity ve formě konkrétních opatření a projektů, určuje jejich nositele a stanoví způsob financování a implementace. Kraje následně provádějí kontrolu a hodnocení efektivnosti projektů realizovaných v rámci PRK. První programy rozvoje krajů byly vypracovány v letech 2000 - 2001 jako podklad pro nově vznikající kraje a v jednotlivých volebních obdobích byly průběžně aktualizovány nebo přepracovány.

Z uvedeného plyne, že hlavním cílem zpracování PRK je navrhnout pro stanovené plánovací období promyšlený soubor opatření na podporu ekonomického a sociálního rozvoje kraje, vycházející ze strategie rozvoje kraje a realizovatelnou dostupnými finančními zdroji (včetně zdrojů EU) pro toto období. PRK však není pouze podpůrným programem pro vybrané projekty finanční povahy, nýbrž zahrnuje rovněž směry rozvoje a odpovídající opatření nefinanční povahy, jako jsou politiky, nástroje, organizační úkoly, politická podpora (lobbying), doporučení pro ústřední správní orgány k podpoře kraje, vymezení územních priorit typu problémový region či klíčových projektů v rámci daného odvětví apod.

Na úrovni kraje je klíčové, aby byly provázány dokumenty územního plánování a programové (koncepční) rozvojové dokumenty. Konkrétně se jedná o provázanost zásad územního rozvoje s programem rozvoje kraje.

Pro PRK jsou určující a nezbytné limity využití území („zdrojem" je územně plánovací dokumentace). Naproti tomu pro tvorbu územního plánu je potřebné znát záměry využití území (zdrojem může být programový dokument). Programy rozvoje krajů jsou realizovány především prostřednictvím dílčích dotačních programů a titulů, které z hlediska své koncepce jsou obdobou státních programů podpory regionálního rozvoje. Na jejich realizaci vyčleňují krajské samosprávy ve svých rozpočtech souhrnnou částku ve výši několika miliard korun ročně.

Poznámky 1) Viz § 5 zák. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje a usnesení Vlády ČR č. 682 ze dne 12. 7. 2000, o Strategii regionálního rozvoje ČR.

Zdroj: 14.5.2009    Veřejná správa    str. 1